Angelic hunger

28. března 2013 v 22:22 | Nina |  Povídky
Kapitola 1. Zrození
Andělé, poslové světla, ochránci lidí. To vše jsem já. Byla jsem zrozena na konání dobra. Nikdo mi nikdy neřekl co mám doopravdy dělat. Proto mě do ničeho nepouštěli. Byla jsem taková černá ovce rodiny.
Pojmenovali mě prý náhodně, když jsem jako první slůvko vyslovila jméno anděla lásky Theliela tak zamotaně, že jsem jen vyslovila Thela. Proto od té doby mě nenazvou jinak než Thela.
Andělé dostávají do vínku nějaký dar, který jim později ukáže co je jejich posláním. Všichni již zjistili, co je jejich posláním, samozřejmě až na mě. Každý anděl si ze mě děla legraci, že já budu anděl uklízečka. Doufám, že se to nestane. To bych se radši stala padlým andělem než snášet pomluvy. Mladí andělé bývají trochu více posměvační než moudří dospělý.
Jednou se to, ale změnilo. Archanděl Rafael si nás všechny zavolal a oznámil nám, že odcházíme na zaučenou na Zem. Všichni byli u vytržení, až na mě. Jelikož ještě nevím co je mím posláním, je tento úkol pro mě přítěží. Rafael si mě odvedl stranou a řekl mi: "Nebuď z toho skleslá, vždyť to může být to nejlepší co tě kdy potkalo. Snad tam najdeš to co je tvým andělským úkolem." "Nejsem si tak jistá...ani nevím co přesně mám tam na Zemi dělat. Jsem na všechno hrozně nešikovná, co když tam něco způsobím a vy...vy mě pošlete do pekla." řekla jsem zmateně a frustrovaně. "Thelo...každý má nějaké poslaní, nějaký úkol, který ti otevře oči."řekl mi s úsměvem. "Dobře...budu se tím řídit. Prostě budu čekat na znamení." ukončila jsem náš rozhovor. Usmál se na mě a pokynul, abych se už šla připravit. Kývla jsem na něj a zamávala mu. Odešla jsem na místo tzv. odletu. Všichni už tam stáli a čekali na našeho instruktora, který nám řekne vše co máme a co nemáme dělat na Zemi. Jak jsem předpokládala přišel sám Bagdial, který na nás nižší anděli dohlížel. Všichni okamžitě ztichli a s očekáváním se na něj dívali. Musela jsem se nad tím v duchu usmát. Jak typické. Nedočkavost mladých andělů. Myslím, že jsem jediná kdo to tak necítí. Každý to o mě tvrdí, že jsem jiná někdy i hůř, že jsem divná. Ostatní jsou mi ukradení. Od malička poslouchám jejich urážky. Takže jsem si už na to zvykla a nechávám to plavat.
Bagdial nám řekl vše, co už jsem slyšela od Rafaela. Pak už jen dodal: "Teď už vše víte a můžete konečně letět." Zamyslela jsem se nad nějakou blbostí, takže jako obvykle jsem tam zůstala jako poslední. Bagdial na mě zavolal a tím mě vytrh z mého myšlení. "Thelo! Na co ještě čekáš?! Základní výcvik v letání si absolvovala už před lety! " vyčetl mi Bagdial. "Samozřejmě... promiňte...už letím." odpověděla jsem zmateně a odletěla vstříc novému údělu na Zemi. Křídla...tak dlouho už jsem neletěla. Vždycky mě to uklidnilo a taky mě to dostalo ven z chmurných myšlenek. Blížila jsem se k Zemi a viděla jak ostatní přistávají. Každý jinde. Rozmistovali se tak jak každý chtěl a cítil, že to místo je jeho úkolem. Já nic necítila a ani jsem nevěděla kam mám letět. A proto jsem zavřela oči a rozhlídla se do neznáma. Můj pohled padl na stát jménem USA. Rozletěla jsem se tím směrem a doufala, že doletím na nějaké normální místo. Přistála jsem ve městě jménem Seattle. Vypadalo normálně tak jak jsem očekávala. Když jsem byla malý anděl, tak nám andělští učitelé ukazovali obrazy ze Země, jak žijí a jak mluví. Vše jsme si měli zapamatovávat. Vždycky se mi líbil právě tento stát. Ani nevím proč...Je to něco co ještě neznám a nerozumím tomu.
Seattle byl celý zahalený do jemné noční atmosféry. Ačkoliv vše bylo ozářeno všelijákými blikajícími hvězdami. Zřejmě aby nikdo v noci nezabloudil. Když jsem konečně dosáhla země, urychleně jsem skryla své křídla před zraky lidí. Lidé...jsou všude. Na střechách, v budovách, v ulicích a dokonce někteří i létají po nebi v divných strojích...myslím, že je náš učitel nazýval stroje. "Alespoň něco jsem si zapamatovala..." pomyslela jsem si škodolibě. Přemýšlela jsem, kde budu přežívat a ukrývat se. Bezmyšlenkovitě jsem šla poloprázdnou ulicí až jsem narazila na opuštěný dům. Zastavila jsem se a celý jsem si ho prohlédla. "Ano..." pomyslela jsem si. "Tohle bude můj nový domov!" pronesla jsem nahlas.

Kapitola 2. Poznání
Potichu jsem otevřela staré polorozpadlé dvěře do domu. Když jsem vstoupila dovnitř, ohromil mě výhled, který se mi naskytnul. Dům byl jako by byl pouze na prohlížení. Vypadal jako by se ho nikdo nikdy nedotkl. Dům měl i druhé patro a já jsem se jej ihned šla prohlédnout. Schody byly v perfektním stavu. Prošla jsem malou chodbičkou až do pokoje na druhé straně daleko od schodů. A pak jsem něco uslyšela. Nezastavovala jsem se jelikož ještě nevím, co je to bát se. Jedním rychlým pohybem jsem otevřela dveře pokoje.
Na posteli ležela malá holčička v roztrhaných šatech a starší kluk v šatech ve stejném stavu jak holčička. Když jsem otevřela dveře, oba dva se rychle probudili a začali křičet. Zakryla jsem si uši a zakřičela: "Auu! To bolí!" Kluk přestal ječet a rukou umlčel i holčičku. Odkryla jsem si ruce z uší a pronesla: "Děkuju...to už je lepší!" Oba dva na mě koukaly jako vyjevení. Jako první se ozvala holčička: "Ty jsi anděl? A jdeš si pro nás?" Usmála jsem se na ní a odpověděla: "Jak jsi na to přišla?" Holčička chtěla něco říct ale klučina ji umlčel. "To není žádnej anděl! To je normální holka, ty trdlo!" Holčička se zamračila a řekla klukovi: "Já nejsem žádný trdlo!"
"Kdo jsi a co tu chceš? Vystrašila jsi nás! Tohle je naše útočiště!" řekl mi s kuráží kluk. Vřele jsem se usmála a odpověděla mu: "Já...já...já se jmenuji Thela. A hledám dům, kde bych mohla začít nový život." Uklonila jsem se. Kluk se na mě podíval divným výrazem a ihned poté se začal smát na celé kolo. Dívala jsem se na něj s údivem. Když se přestal smát, s vážným výrazem se na mě podíval a pověděl mi: "Máš nějaké peníze?" "Peníze? Co to je?" vyptávala jsem se. Oba dva se na mě podívali s pusema divně udělanýma...jako by říkali ooooo. "Děláš si z nás srandu?" vykřikl kluk. V klidu jsem mu řekla: "Co je to sranda?" !Tss...ty jsi snad úplnej blbec!"křikl na mě. Přestala jsem se usmívat. Cítila jsem něco...něco co mi bylo dodnes cizí. Bolest v srdci. Proč? To kvůli tomu malýmu klukovi? Bolest z jeho bolesti...trápení? Že bych konečně poznala něco nového...něco ze světa lidí?
Když bolest pomalu začala ustupovat a já se mohla opět zhluboaka nadechnout, tak jsem se láskyplně podívala na kluka a holčičku a zeptala se jich: "Jak pak se vlastně jmenujete?" Jako první mi odpověděla holčička: "Já jsem Lucy a tohle je můj bratr Michael!" Klučina ihned strčil do své sestřičky a pošeptal jí: "Jsi hloupá?! Vždyť může být ze sociálky! Zbalí nás a půjdeme zas tam odkud jsme utekli!" Holčička ihned upřela na mě vystrašené očka a drkotavě se mě zeptala: "Ty by jsi nám neublížila, že ne?! Protože andělé neubližují, ti pomáhají!" Kluk na mě upřel svůj zrak a já jim v klidu odpověděla: "Nikdy bych nikomu neublížila, slibuji nikomu nic nepovím."." A navíc ani nevím co je to sociálka..." zamyslela jsem se. Holčička seskočila z postele a přiběhla ke mně. Byla tak malička, že jsem si přidřepla, abych se jí dívala přímo do očí, jak nás to anděl Anachiel učil. Najednou se mi postesklo po mích křídlech. Holčička jako by mi přímo četla z hlavy, mi pošeptala: "Andělé mívají většinou křídla...kde máš ty křídla?". Hlavou mi ihned blýskla slova anděla zákonů Ahadiela: "Nikdy nesmíš před lidmi odkrýt svoji identitu...jinak tě stihne jeden z nejhorších trestů...peklo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nora Nora | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 9:35 | Reagovat

Vau tak tohle vypadá dobře, tohle musíš dokončit!  Já bych tam sice místo Rafaela viděla spíše Gabriela, ale to by jsi  nebyla ty, kdyby tam nebyl Rafael ;-)

2 rainbowdreams rainbowdreams | 30. prosince 2013 v 12:59 | Reagovat

Rafeal tam musí být :D ;-)

3 Nora Nora | E-mail | Web | 8. ledna 2014 v 22:03 | Reagovat

Pokračuje to zajímavě, začínám byt velice zvědava...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama