Krásný neznámý...

14. října 2011 v 22:02 | Nina |  Povídky
Kapitola 1
Ani nevím proč mě to napadlo, ale co byste udělali na mém místě, kdybyste se měli rozhodnout jaké téma na maturitní ples.Buď "Bondovský večer"to je ta lepší možnost a nebo ta horší"Princeznovský bál", které navrhli Johnathan a Trischa.Já jsem dala přednost svému návrhu "Ples příšer" v tom smyslu, že to nebude "příšerný ples", ale takový kde studenti budou mít kostými všelijakých nestvůr a oblud a dalších podobných kostýmů, a na který v životě nezapomenou..Jako předsedkyně naší třídy organizuju každou událost třídy, takže i tento maturitní ples.Když jsem toto rozhodnutí podala třídě tak to vzali celkem dobře, když nepočítám naštvanou Trischu se svou skupinou barbie...Johnathan, náš třídní hezounek byl samozřejmě taky proti, ale když jsem na něj hodila kočičí očka tak hned byl pro.Rozdala jsem úkoly.Pár lidí mělo na práci sehnat dost kusů želé a želé očí, které se dají do mísi a lidi budou chodit a plnit úkoly a tohle měl být jeden z nich, sáhnout do mísy s želatinou a očima.Bléé, pro některé noční můra...Další skupinka géniů měla na starosti zvukovou techniku.A vše ostatní zbylo na mě a na mou skupinku.Do které patří Sára, Ashley,Kate a Alice.My jsme měli udělat z tělocvičny "Dům hrůzy".Celé dopoledne jsme se dohadovali jak to provést a nakonec jsme se shodli, že uděláme různé místnosti do kterých budou vést různé chodby a labyrinty.Ples bude za necelý týden takže moc času nám nezbývá.Včera jsme se se Sárou dohodly, že odpoledne zajdeme do Čarovného obchodu pro pár věcí.Měli jsme se sejít na náměstí, ale minuty běžely a Sára nikde.Najednou mě zazvonil mobil.Samozřejmě to byla Sára."Kde si? Měla si tu být před hodinou!"řekla jsem naštvaně."Promiň, já to nestihnu.Pan "B" se na nás naštval a nechal nás po škole a já teď valím na tréning, takže to k tobě už nestihnu."omlouvala se."Jasně v pohodě omrknu ten obchod sama, tak zítra pa."řekla sem."Díky a mrzí mě to, pa"odpověděla Sára a položila."Sakriš!"ulevila jsem si."Pan "B" si vybral zrovna den kdy já něco nutně potřebuju vyřídit.Pan "B" je jen přezdívka , neboť je profesor z Číny a jeho příjmení by nikdo nevyslovil.Koukla jsem se na hodinky bylo už skoro 8:00, takže jsem se vydala sama do obchůdku s magickými věcmi.Už jsem skoro otevírala dveři když v tom jsem ucítila na sobě něčí pohled, otočila jsem se směrem k náměstí, ale nikdo tam nebyl.Otřásla jsem se a otevřela dveře.V obchodě už nikdo nebyl kromě mě.Šla jsem rovnou k prodavačce, které vypadala jako stará ježibaba."Dobrý večer"uvítala mě."Dobrý večer"pozdravila jsem ji."Hledám pár magických věcí."řekla jsem."Tak to jste správně, zde je spousta magických věcí, ukažte mi ten váš papírek se seznámek."řekla mi.Zalovila jsem v kapse a vytáhla malý papírek se seznamem věcí.Podala jsem jí ho a ona začala nahlas přemýšlet kde je první věc."Magická koule...hmmm..ta by měla být v téhle zásuvce".Vysunula šuplík a vytáhla křišťálovou kouli.Takovým to postupem mi podávala další věci ze seznamu.Když už našla všechny věci tak se mě zeptla."Věříte v kouzla slečinko?""Ani ne, věřím jen v ty věci na které si můžu sáhnout"odpověděla jsem jí."Ach aha... tak proč tedy potřebujete tyhle magické věci?"zeptala se znova."Organizuji maturitní ples na téma "Ples příšer" a chci aby vše bylo dokonalé"odpověděla jsem."Ano, ano..rozumím vše musí být dokonalé"opakovala.Věci mi zabalila a namarkovala.Zaplatila jsem a rozloučila se."Nashledanou a pěkný zbytek večera"."Děkuji vám a dávejte si pozor na lidi slečno O´Brayenová, nikdy nevíte na koho v tuhle noční dobu narazíte."varovala mě.Šokovaně jsem na ni chvíli koukala."Dobře děkuji..."řekla jsem a vyšla ze dveří."Jak mohla vědět jak se jmenuju když jsme se nikdy neviděli??!"říkala jsem si.Po 5 minutách jsem si řekla, že asi zná tátu nebo mámu a nechala to plavat.Ale pak jsem uviděla nějakého člověka, díval se na mě a ani když jsem se na něj podívala tak nepřestal.Přidala jsem na kroku a zahnula za roh z jeho dohledu.Měla jsem takovou smůlu, že sem se dostala do temné uličky."Fajn! Doufám, že mě tu někdo okrade."řekla jsem naštvaně.Ve tmě se vynořili postavy.A pod světlem lamp jsem poznala, že jsou to nějací opilý chlápci.Zahnula jsem směrem ke starému hřbitovu a doufala, že nepůjdou za mnou.K mé smůle šli za mnou.A už mě doháněli."Slečinko!!!Copak tu děláte takhle pozdě?!řvali na mě.Ignorovala jsem je a šla dál, ale v tu chvíli se přede mnou vynořili další chlápci a šli mím směrem."Ale, ale copak zabloudila jste??!"zeptali se mě posměšně.Byla jsem obklíčená.Přibližovalli se a začali na mě sahat."Nechte mě!Nesahejte na mě!"řvala jsem a pokoušela se je udeřit.Ale marně bylo jich víc, takže mě snadno chytli za ruce a otravovali dál.Byla jsem vystrašená a s hrůzou jsem tušila co mi chtějí udělat."Prosím nechte mě být, prosím!"žadonila sem.Ale oni si mě nevšímali.Vyhrkli mi do očí slzi.Najednou jednoho z chlápků něco odhodilo do vzduchu tak že dopadl k dalekému stromu.Všichni zůstali stát a koukali jak na omráčeného společníka.Pak to opět odhodilo další dva chlápky a pak znovu a znovu až všichni leželi omráčeně a nehýbali se.Celou dobu sem seděla na zemi a se strachem to pozorovala.Pomalu jsem vstala a zavolala."Haló???! Je tu někdo?!"Nikdo se neozíval až po chvíli se u jednoho dalekého stromu vynořila postava.Vypadala přesně jako ta postava na náměstí.Šel pomalu směrem ke mě.Po celým těle mi začali vstávat chloupky tím jak jsem byla vystrašená a srdce div se mi nevybouchalo z hrudi.Odvážila jsem se a řekla k přibližující se osobě."Prosím neubližujte mi"Zastavil se a zadíval se na mě.Pak mi najednou začalo být nějaké mdlo a osoba přede mou pomalu mizela až zbyla jen černo-černá tma.

Kapitola 2
Ráno mě probudily sluneční paprsky, rozespale jsem se posadila a promnula si oči.Koukla jsem se na sebe, měla jsem pyžamo.Což bylo divný, nejenom že sem se probudila doma v posteli ale jsem i převlečená do pyžama.Vím, že to nebyl jen pohouhý sen bylo to skutečné, muselo to být...Pak jsem ji uviděla.Modřina.Velká tmavá modřina se mi jen tak nemůže udělat na ruce, to je přeci absolutní blbost...Takže to sen nebyl.Ale jak jsem se dostala domů???!Na toto jsem si nemohla odpovědět."Dobře jen klid, třeba jsi se včera bouchla a ani o tom nevíš"uklidňovala jsem se.Vstala jsem z postele zašla do koupelny.Když jsem byla v koupelně hotová s hygienou tak jsem se šla oblíct.Vzala jsem si své nejoblíbenější šaty s bolérkem, vrazila do kabelky pár učení a šla dolů do kuchyně.Nikdo už samozřejmě doma nebyl takže jsem se musela obsloužit sama.Do misky jsem si nasypala nízkotučné cereálie a zalila mlékem.Snědla jsem je a šla se obout.Nasdila jsem lodičky a otevřela dveře.Do chodby vniklo světlo, ale hned zmizelo když někdo vstoupil do dveří.Lekla jsem se tak až jsem upustila klíčky od auta."Omlouvám se, že ruším, ale chodím tu už dlouho dobu a nikoho jsem zatím nepotkal tak bych se chtěl optat zda-li byste mi pomohla"řekl kluk, kterýmu muselo být okolo 20 let."Oh jasně, s čím přesně chcete pomoct?" zeptala jsem se a zamkla přitom dveře."Hledám střední školu Michaela Russoa řekla byste mi cestu?"zeptal se."Ááá tak to vás svezu mám namířeno zrovna tam"řekla jsem s úsměvem."To by bylo skvělé, děkuji"řekl zdvořile.Postoupila jsem k autu a odemčela ho.Galantně mi podržel dveře.Usmála jsem se a on se také usmál a zabouchl dveře pak si šel sednout na sedadlo spolujezdce.Nastartovala jsem a vyjela z nájezdu.Po chvíli úmorného ticha jsem ze zeptala" Není absurdní jít studovat na jinou školu když zbývá poslední měsíc školy?"Usmál se" Ano to je ale přinutili mě k tomu vážné osobní problémy jinak bych školu poslední měsíc školy opravdu neměnil."odpověděl."Ach aha..." to byl poslední rozhovor který jsme vedli.Po několika minutách jsme přijeli ke škole.Uviděla jsem Sáru s Kate.Zamávala jsem jim a zaparkovala poblíž jejich auta."Tak, vítám vás na střední škole Michaela Russoa" řekla jsem.Vystoupil a rozhlížel se kolem sebe.Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a vystoupila také."Děkuji za svezení"poděkoval, zabouchl dveře auta a odešel.Zamčela jsem auto a šla k holkám."Ó můj bože kdo byl ten nádherný fešák??" vyzvídala hned Kate a Sára."Hmm...co??" nechápavě jsem se zeptala neboť jsem pořád myslela na něho."K-d-o b-y-l t-e-n n-á-d-h-e-r-n-ý f-e-š-á-k!?"hláskovala Kate."Ach jo no to byl...sakra zapoměla jsem se ho zeptat jak se jmenuje." vzpoměla jsem si a ohlédla se po krásném neznámém.Ale nikde jsem ho nezahlédla asi již zašel do školy."Ježiš ty svezeš naprosto nádherného kluka autem a ani se nezeptáš na jméno??! Haló kam se poděla ta Nina O´Brayenová, která si omotá kolem prstu každého kluka a samozřejmě zná jeho jméno??"zeptala se Kate s rukama v bok."Bože Kate přestaň!"napomenula ji Sára.Začali se hádat ale já už je nevnímala pořád jsem myslela na toho neznámého kluka, který mi nešel pořád z hlavy.

Kapitola 3
První hodina uběhla celkem rychle.Zbalila jsem věci ze stolu a šoupla je do kabelky.Cestou ze třídy mě ale zastavil Johnathan" Ahoj kotě, půjdeš se mnou na ples? Protože vím, že určitě chceš jít se mnou" mrkl na mě.Má odpověď ale nebyla taková jakou čekal"Ježiš promiň ale s obludama nechodím ani když je halloween".Zíral na mě nechápavě a já si vzala tašku, otočila se na podpatku a odešla ze třídy.Druhou hodinu jsme měli dějepis.Sedla jsem si do lavice a čekala na příchod učitele.Do třídy vkročil ten kluk, kterého jsem vezla v autě.Sedl si přímo do lavice vedle mě.Nikdy jsem nebyla nervozní až do těď.Přes vlasy jsem ho pozorovala.Když se mi nějaký kluk líbí tak ho mám za chvíli jak se říká "v hrsti" ale on je jiný, je takový zvláštní ani nevím jak přesně to popsat ale neměla jsem odvahu jít za ním, sednout si na jeho lavici a flirtovat s ním, jako to dělám obvykle když se mi někdo líbí.Z mého myšlení mě vytrhl příchod učitele."Tak děcka dnes bude taková odpočinková hodina"začal náš profesor.Vzal křídu a napsal"Dějiny 18. století"."Ale Pane profesore neříkal jste že bude odpočinková hodina, protože podle toho nadpisu to nebude zas tak odpočinkové" zeptala se Trischa."Ano, ano věděl jsem že se někdo zeptá a proto říkám jen dvě slova"Domácí úkol"."Cože?..."zvolala celé třída."Jak jsem řekl"odpověděl profesor."Pro dnešek to stačí jo a každý si vypíše stručný obsah látky a ještě k tomu se dohodněte kdo bude mít jaké téma z této látky a pak můžete jít domů"dodal a hodil na stůl štos papíru a odešel.Všichni se přihrnuli ke stolu aby měli to nejlepší téma.Já jsem se zvedla až tehdy když u stolu byli poslední studenti.Koukla jsem se do papíru a uviděla už jen dvě témata."Nemoce 18. sloletí?","Záhadná úmrtí".Napsala jsem se k tomu druhému, protože nemoce fakt nemusím.Odešla jsem ze třídy a uviděla, že ve třídě ještě byl on ale radši jsem odešla.

Kapitola 4
Venku na mě už čekala jen Sára, Kate asi byla pořád na mě naštvaná."Honem pospěš si, slíbila si mi, že se zajedeme podívat na ty kostými."řekla mi vyčítavě."Vždyť taky ano, nasedej a jedem" odpověděla jsem jí a otevřela auto.Hodila jsem kabelku na zadní sedadlo a na startovala.Vyjeli jsme z parkoviště a jeli do sousedního městečka Brouke, kde mají ty nejlepší šaty na světě.Jenže mi jsme nejeli na šaty, ale na Halloweenské kostými.Chtěli jsme zaparkovat hned vedle nakupního centra, ale nebylo tam žádné místo tak jsme zaparkovali ve vedlejší uličce.Zamířili jsem do obchodu s kostými.Sára si vybrala kostým čarodějky."Co na to říkáš?"zeptala se, když si jej vyzkoušela."Je absolutně perfektní" řekla jsem jí."Opravdu je nádherný"řekla zasněně Sára.Přikývla jsem.Najednou jsem našla vzadu za všemi kostými nádherné šaty.Zírala jsem na ně.Byli to šaty podobné těm z renesanční doby.Měli nádhernou modrou barvu.Řekla jsem si že půjdu za zavražděnou šlechtičnu nebo něco takového.Ihned jsem šla si je zkusit do kabinek.Když jsem je měla na sobě, prohlédla jsem si je lépe.Pak jsem zavolala Sáru."Pojď se podívat našla jsem úžasné šaty".Vyšla jsem z kabinky v těch šatech a Sára nevěřícně koukala."Kde si je našla?Bože ty jsou úchvatné!"řekla mi s otevřenou pusou."Byly úplně vzadu za všemi šaty"řekla jsem."Půjdeš za nějakou zavražděnou šlechtičnu?"odhadla mě velmi dobře."Přesně tenhle název jsem vymyslela taky" usmála jsem se.Oplatila mi ho.Šli jsme je zaplatit.Cestou k autu jsme se zastavili v našem oblíbeném butiku.Sára si koupila nějaké oblečky, ale já jsem už byla se svým nákupem spokojená.Byl už večer takže jsme šli k autu po tmě."Proč jsme zaparkovali to auto tak blbě?!"špitla Sára, když jsme odbočovali do nyní temné uličky."Nenapadlo mě, že večer to bude tak strašidelný"opověděla jsem ji potichu.Rychle jsem odemkla a nastoupili jsme.Nastartovala jsem a vyjela z tý hrůzostrašný uličky."To bylo hrozný" řekla mi Sára."Jo to máš pravdu"odkývla jsem jí to.Jeli jsme po tmě temným lesem.Najednou nám někdo vběhl před auto.Začali jsme ječet.Stočila jsem volant.Auto dostalo smyk a my jsme se zřítili do příkopu.Ne, že by jsme jen vjeli do něj, ale moje auto se dvakrát převrátilo a my jsme se ocitli na kapotě...

Kapitola 5
Probudilo mě ranní světlo, které mě až nesnesitelně svítilo na obličej.Zamrkala jsem a pukusila se otevřít oči.Uslyšela jsem jak si někdo povídá"Měli štěstí, že to přežili.Už se probírá...Slečno jak vám je?"zeptala se mě."Co se stalo?Kde je Sára?Nestalo se jí nic?!"chrlila jsem na ně otázku za otázkou."Pomalu a v klidu.Vaše kamarádka na tom byla lépe než vy.Když vás našli záchranáři, byla při vědomí, což se o vás říct nedalo.Byla jste na tom hodně špatně.Byla malá šance, že se z toho dostanete, ale vy jste to překonala."řekla mi laskavým hlasem doktorka.Posadila jsem se."Jak dlouho jsem spala?"zeptala jsem se a promnula si kořen nosu."Tři dny"odpověděla."Tři dny..."opakovala jsem jak papoušek."Ano, ale mysleli jsme, že se neprobudíte vůbec, měla jste velmi závažná zranění."řekla mi doktorka."A můžu jít už domů??!Prosím..!"škemrlala jsem.Do očí se mi draly slzy."Vydržteto ještě dnes tu zůstanete a ráno můžete jít domů.Ale!Musíte ještě zůstat alespoň dva dny doma."řekla."Dobře..."odpověděla jsem a zalehla do postele.Ihned jsem usnula.Zdál se mi sen.Byl podivný.Stála jsem uprostřed lesa na malé mýtině poseté kytkami různých tvarů a barev.Lehla jsem si a zadívala se na nádherné modré nebe bez obláčků.Na kraji mýtiny něco zašustilo.Posadila jsem se a ohlédla se za tím.Ve tmě stála silueta muže,vysoké postavy."Haló?"zavolala jsem na něj.Muž se pohnul.Vyšel na mýtinu a já ho poznala.Byl to ten nový kluk, kterého jsem vezla do školy."Ahoj, co tu děláš?"zeptala jsem se ho.Chvíli mě pozoroval a pak mi řekl"Pozvala si mě sem."Nechápala jsem ho."Jak se ti daří, doufám že už je ti lépe."usmál se na mě.Koukala jsem na něj jako puk."Cože?"zeptala jsem se."Ta nehoda...To se nemělo vůbec stát."zkřivil tvář a otočil se k odchodu."Počkej!Proč se to nemělo stát nebo co?!"naléhala jsem, ale zmizel a s ním i celý můj sen.

Kapitola 6.
Ihned jsem se probudila a rychle se posadila ale hned jsem si zas lehla protože z toho prudkého pohybu mě zabolela na hrudníku."Au..."bylo jediný na co jsem se zmohla říci.Rozhlédla jsem se po pokoji, byl prázdný a smutný."Už začínám bláznit!"řekla jsem si sama pro sebe."Ten sen vypadal tak opravdově jako by byl opravdový"perfektně jsem se do toho zamotala."Vždycky jsem si myslela, že sedačka u zpolujezdce je sedačka smrti ale po včerejšku si myslím opak"konstatovala jsem."Sklapni už sakriš a jdi spát"řekla jsem si.Uvelebila jsem se v posteli a okamžitě usnula.Tentokrát beze snů.Ráno mě probudila sestřička aby mi dala jednu injekci, když mi to zdělila myslela jsem ýe vylítnu z kůže.Injekce nesnáším!Otočila jsem se abych se na ní nemohla dívat a po chvíli ucítila ostré štípnutí.Au au!Hodně nepříjemné takhle po ránu.Pak mi donesla zaslouženou snídani.Jídlo v nemocnici je nic moc ale dá se sníst.Poté za mnou přišla doktorka."Jak vidím už je ti lépe."pověděla mi."Ano je, takže už můžu jít domů?"zeptala jsem se nedočkavě.Usmála se asi čekala mou reakci."Ano už mužeš ale nejdéle po obědě a musí si pro tebe někdo přijet"řekla mi."Chceš abych zavolala tvým rodičům?"zeptala se ještě."Ano to byste byla moc hodná"odpověděla jsem.Usmála se a odešla vyřídit můj odvoz.Asi po hodině se ve dveřích ukázala má nejlepší kamarádka Sára.Ihned se mi omotala kolem krku div mě neuškrtila."Jsem tak moc ráda že jsi v pohodě.Vypadala si jako mrtvola.Měla jsem fakt velkej strach!"Mumla mi do vlasů.Pak se odtáhla a podívala se mi do obličej."Jak se cítíš?"zeptala se mě."Jo už je to mnohem lepší."odpověděla jsem jí.Znovu mě objala."Sakriš nevíš co jsme to srazili té noci?"zeptala jsem se Sáry."Prý to byl jelen ale nikdo ho nenašel ani mrtvého ani živého"řekla."Hm...to je sakriš divný."řekla jsem si spíše sama pro sebe."Jop to si piš!"řekla Sára."Tak kdy tě pustí?"zeptala se mě."Dneska po obědě"odpověděla jsem jí s úsměvem."Jou to je fajn!"řekla mi Sára s jásotem.

Kapitola 6.
"Máš všechno?"zeptala se mě máma."Jo mami mám všechno, nemusíš se mě ptát pořád.Nejsu malá a ani nejsu otřesená z té nehody.Je mi fajn."odpověděla jsem jí."Ale srdíčko, ty víš, že kdyřž něco budeš potřebovat, tak řekni.Počkám teda na tebe venku."odpověděla mi máma a odešla z nemocničního pokoje."Díky." zavolala jsem na ni.Otočila jsem se abych si vzala kabelku.Podívala jsem se z okna a zamyslela se.Pak jsem se otočila k odchodu, ale ve dveřích stál ten nový kluk, kterého jsem svezla do školy.Znervozněla jsem."Ahoj"řekla jsem."Ahoj"odpověděl.Bylo příšerný ticho.Po chvíli dívání se z očí do očí, promluvil."Slyšel jsem co se stalo a tak mě napadlo tě přijít navštívit, ale jak vidím už tě pustili."řekl."Hmm...no jo už mě pustili."odpověděla jsem jak nějaký blbec.Styděla jsem se za sebe, vždyť jsem vždycky akční a upovídaná a kdo ví co ještě."Fajn...tak se uvidíme ve škole."řekl mi a odešel.Chvíli jsem tam stála jak sloup.Z dumání mě přerušila doktorka."Všechno v pořádku?"zeptala se mě."Ano, jo, všechno v pořádku.Jen jsem se zamyslela.Děkuji moc za všechno a nashledanou."řekla jsem spěšně a skoro vyběhla ze dvěří.Došla jsem k autu, kde čekala máma a rozhlédla se jestli neuvidím toho kluka.Vzdyvhla jsem a nasedla do auta.Jela jsem konečně domů.

Kapitola 7.
Když jsme přijeli domů, byl už večer.Máma mi nařídila ať něco sním než půjdu spát, tak jsme si vzala housku se salámem.Neměla jsem ani chuť na něco sytějšího.Pak jsem se odebrala nahoru do pokoje.Padla jsem na postel a začala přemýšlet nad tou nehodou.S čím jsme se to proboha málem srazily?Byl to obrovský jelen nebo nějaký kanec?Pak se mi, ale vybavil okamžik těsně před nehodou.Jsme si jistá, že to bylo něco vysokého, něco vysoký, hubený..."Sakra teď mi to došlo!","Vždyť to byl člověk, málem jsme srazila člověka..."vyvalila jsem oči hrůzou."Musím zavolat ihned Sáře."Chňapla jsem po telefonu a vytočila číslo na Sáru."Haló?!"zeptala se ospale Sára."Ahoj to jsem já, Nina."řekla jsem zrychleně."Nino!Jsi v pohodě?Co blbneš tak pozdě?Měla bys odpočívat!"vyhrkla Sára."Jsme v pohodě, ale na něco jsme si vzpomněla.Už vím co jsme to málem srazily."řekla jsem jí."Hmm...povídej já si očividně nic nepamatuju." řekla Sára."Málem jsme srazili člověka.A vím to na sto procent."odpověděla jsem.Chvíli bylo ticho."Jseš tam?"zeptala jsem se Sáry."Jo jsem...nějak se mi to nezdá, jakej blázen by šel v noci na prostředku silnice?!" zeptala jse mě Sára."Já nevím...vždycky se najde nějakej blázen."řekla jsem jí a pokrčela rameny."Fajn zítra se u tebe stavím a ještě to proberem ok?Musíš se vyspat a já taky, protože píšeme zítra matiku.Tak se měj pa a brou noc."ukončila hovor Sára."Pa"rychle jsme jí odpověděla.Položila jsem mobil a zahučela jsem do peřin.Nemusela jsem ani zhasnou lampičku, protože říše snů mě odtáhla do svého království...

Kapitola 8.
Ráno jsem se nemusela namáhat brzo vstát, jelikož jsem měla přísně zakázano jít do školy.Pomalu jsem vylezla z postele a šla se osprchovat do koupelny.Po ranní sprše jsem se cítila mnohem lépe.Oblékla jsem si vínovou sportovní soupravu a rozhodla jsem se jít si po ránu trošku zaběhat.Když by mě někdo ze známích zastavil a poučoval, že mám být doma a odpočívat, tak jim prostě řeknu, že jsem chtěla zjistit jestli jsem zcela v pohodě ohledně např.bolavých zad či otlučených nohou.Prostě mi do mého života nikdo nebude kecat a vnucovat to co já nechci!Obula jsem si sportovní obuv, samozřejmě stejné barvy jako oblečení a vyšla ven.Zavřela jsem dveře a zastavila se na chodníčku u domu.Nadechla jsem se a vychutnávala si pocit, že pořád žiju...Pomalu jsem se rozcvičila a pak se rozběhla.Mám už v paměti vyrytou mapku svého běžeckého okruhu a tak jsem ani nepřemýšlela kudy poběžím.Do uší jsem si dala sluchátka a zapnula hudbu, abych se moc nenudila.Probíhám vždycky u kraje lesa, ketrý naše městečko obepíná ze všech stran.Když jsem běžela kolem něho uviděla jsem uvnitř lesa malou holčičku oblečenou do bílých šatečků.Zastavila jsem se a zírala na ni.Byla jen kousek ode mě.Okamžitě jsem vypnula muziku a vytáhla sluchátka z uší.Holčička se rozběhla a utíkala hlouběji do lesa.Neváhala jsem a vydala se za ní.Musela jsem chvílemi utíkat, abych ji neztratila z očí.Postupovali jsem pomalu až do středu lesa.Najednou se přede mnou rozhostil nevýdanný pohled.Stála jsem na paloučku s malým jezírkem a vodopádkem, který se řinul z obrovské hory.A holčičku jsem nikde neviděla.Šla jsem blíž k jezírku a vodopádu.Voda byla čirá, ale nešlo vidět na dno.Jezírko musí být hodně hluboké.Podívala jsem se na vodopád a za ním jsem ji uviděla.Stála tam mlčky a pozorovala mě.Dívali jsme se na sebe nějakou tu chvíli.Pak se, ale jako by vypařila.Zmizela ani nevím co jsem to přesně viděla, ale už tam nestála.Neváhala jsem a šla se podívat za vodopád.Musela jsem projít ostnatým křovím, abych se dostala za něj.Nyní jsem stála uvnitř hory.Všude byla tma.Na rukou mi vyskočila husí kůže.Něco tu nesedělo.Rychle jsem se obrátila k odchodu, ale narazila jsem do něčeho.Oprava: "Do někoho."To už jsem, ale nezjistila, protože jsem dostala něčím tvrdým do hlavy...

Kapitola 9.
"Au!"probrala jsem se a ihned se chytla za bolavou hlavu. Naštěstí jsem neutrpěla žádnou velkou újmu, hlavu jsem měla jen natlučenou. Rozhlídla jsem se, ale k mé smůle jsem nic v té tmě nic neviděla. Pokusila jsem se posadit, ale měla jsem nohy svázané a ruce taky. Převalila jsem se na jeden bok a zkusila něco nahmatat ve tmě. "Nic" řekla jsem si pro sebe na hlas. Pak mi někdo odpověděl jako by mi četl myšlenky. "Je tu někdo, jsem tu já" řekl cizí hlas. Po holčičce žádné stopy. "Kdo jste a co chcete po mně!?" zeptala jsem se až příliš nahlas až se to ozvalo po celé jeskyni. "Nic" odpověděl mi hlas. "Vůbec nic..."zešeptal smutně. Najednou jsem ničemu nerozuměla. "Tak proč mě tu držíte, když mi nechcete nic?" zeptala jsem se pípavým hlasem. "To ona chtěla, já bych nikomu neublížil a už vůbec ne tobě" řekl mi ten cizí člověk. Hlas měl krásně zvučný...proč nad tím vůbec přemýšlím, když mě tu drží?! Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem jako by mi říkal pravdu. Pak se ozval nesnesitelný holčičí jekot. Všechny pochodně se sami od sebe rozhořely. Rozhlédla jsem se po to neznámým člověku, ale nikde nebyl. Zato jsem uviděla tu holčičku, kterou jsem sledovala. Byla naštvaná a tím myslím, že zuřila víc než bych čekala. "Ericku!"rozkřikla se holčička. "Neřekla jsem ti, že se s ní nesmíš bavit!?zeptala se jej. Ze stínu vystoupil vysoký muž s havraními vlasy. "Ja" řekl cizím jazykem, který mi připomínal němčinu. "Väl! Och jag sade inte det? okřikla ho v cizím jazyce, kterému jsem opravdu nerozuměla. Holčička přecházela sem a tam a pořád nadávala. Dívala jsem se na Erika i on se na mě díval bolestně. Pak holčička promluvila na mě. "Copak s tebou uděláme?"zeptala se mě. Začala jsem vrtět s hlavou."Prosím nechte mě jít"škemrala jsem. "Nikomu nic neřeknu a udělám všechno co budete chtít!"zaprosila jsem slabým hláskem. "Ale zlatíčko ty nemůžeš odejít, mám s tebou nějaké plány"řekla mi medovým hláskem a přidřepla si ke mně. Vzala mě za bradu a netočila si mě tak abych jí viděla do očí. "Ty posloužíš k velkým věcem, přínosným všem."řekla mi a usmála se na mě. "K jakým věcem?!"zděsila jsem se. "Budeš obět..., která poskytne mému druhu velkou sílu!"zazpívala mi a zvedla mě ze země. "Já...já,já to nechápu..."zašeptala jsem a podívala se na Erika. Stál kousek od nás a měl zaťaté pěsti. "Co na tom nechápeš!?"rozkřikla se tak až jsem se lekla. Vztekle mě pustila a znova začala přecházet sem a tam. "Dum flicka!"zakřičela na mě. Přikrčila jsem se k zemi, jak jen to šlo. Byla jsem vyděšená a zárověň mnou prodil adrenalin, který na mě křičel:"Vypadni, vypadni odtud!". Jenže já nemohla moje nohy jako by byly z olova a nechtěly mě poslouchat. Takže jsem v háji. Vypadá jako malá psychopatka, která je mnohem nebezpečnější než normální dospělý psychopat.

Kapitola 10.
Za celou dobu jsem nic neřekla, jen jsem ležela a myslela na svoje rodiče, co asi právě dělají a jestli je vůbec ještě někdy uvidím. Ta šílená malá psychopatka zatím chodila sem a tam a pořád si něco mumlala v cizím jazyce. Eric stál opodál a pozoroval mě upjatým pohledem. Začala jsem chytat křeč do nohy z té zimy, ale bála jsem se pohnout, abych se alespoň trošku zahřála. Zadívala jsem se do ohně jako bych ho prosila o pomoc. V tom jsem uslyšela hlas, tichý zvučný hlas, který mi cosi našeptával. "Ztiš svoji mysl a jdi za světlem, které se Ti objeví."pověděl mi hlas. Nikdy bych na kouzla nevěřila, ale něco v srdci mi našeptávalo,ať tomu uvěřím. Pomalu jsem se nadechla a vydechla. Pak jsem se pokusila vytěsnit vše nepotřebné a zbytečné ze své mysli. Chvíli jsem nic neviděla a měla jsem sto chutí té blbosti nechat, když v tom jsem to světlo uviděla. Světlo ale vypadalo jako dívka, jako dvojče té malé šílené psychopatky. Ta holčička mi nabízela ruku. Ani na chvíli jsem nezaváhala a podala ji jí. V té chvíli jeskyní probresklo oslepující světlo, které mě každou vteřinou pohlcovalo více a více. Okolo mě proubudila spousta hlasů, ale jen jeden hlas byl hlasitější a to hlas malé šílené psychopatky...Celou dobu jsem měla zavřené oči, bála jsem je otevřít, aby se moje záchrana neproměnila ve světlo. Pak jsem uslyšela něčí hlas. "Už je můžeš otevřít, neboj se, tohle není jen sen." řekl mi ten líbezný hlas. Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem v pokoji, v malém čistě vypadajícím pokoji, a cítila jsem se v bezpečí. "Jsi v bezpečí." řekla mi ta holčička, která mě zachránila, jako by mi četla myšlenky. Pak jsem se na ní podívala a ucukla jsem, když jsem si uvědomila, že je zcela totožná s tou zlou holkou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 krevjezivot krevjezivot | Web | 15. října 2011 v 19:40 | Reagovat

Už se těším. :)

2 rainbowdreams rainbowdreams | 16. října 2011 v 14:42 | Reagovat

:) zatím jaksi se k tomu nemůžu dokopat :D

3 Nora Nora | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 9:04 | Reagovat

To si dělaš pr... že to utnes v tuhlr chvíli!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama