Hero's Journey- Fantasy story

14. července 2017 v 23:38 | Nina |  Článečky
Ψ
2
Po čtyřech hodinách cesty mě začala bolet noha, která byla zasažena šípem. Přesto, že jsem ji vyléčila, moje schopnosti léčit nebyli tak dobré, jako schopnosti pravých elfů. "Hele dáme si na na chvíli pauzu, jo?" zafuněla jsem a zastavila se. Haydn se také zastavil, tak jako Jeff. Podíval se na mě a zarazil se na díře v kalhotách na mém stehnu, kde předtím trčel šíp. "Skvělá trefa." řekl Haydn a klekl si přede mě. "Namyšlenej idiote…" zamumlala jsem. Haydn se jen ušklíbl a položil mi ruce na stehno. Ihned jsem vyjekla: "Co to sakra děláš?!" Haydn mě ale neposlouchal a já za chvíli ucítil příval energie, který se mi vléval skrze jeho ruce do těla. Zalapala jsem po dechu a zavřela oči. Bylo to jako by se mě dotkla sama příroda, Matka příroda. Jeff to sledoval s rozšířenýma očima, protože on byl spojen s přírodou.

Po chvíli energie přestala proudit a on své ruce odtáhl. Ladně se postavil znovu na nohy a podíval se na mě. Vydechla jsem a konečně znovu oči otevřela. "D-Děkuji." řekla jsem mu. Uklonil se: "Nemáš za co, sestro." S tím se otočil a znovu se dal do pohybu. Zírala jsem na něj. "Počkej, ale i tak bych ráda malou přestávku!" zakřičela jsem. Haydn se zastavil. "Už to není daleko. Přestávka není třeba." řekl a šel dál. Povzdechla jsem si a podívala se na Jeffa. Ten měl pořád ten překvapený pohled. "Tak pojď…třeba tím myslí, že je to deset minut cesty." drkla jsem do něj, abych ho probrala. Jeff sebou cukl a zaculil se na mě. "To bylo něco úžasnýho! Skoro, skoro jako bych viděl i Pana!" řekl mi s úsměvem na tváři, až se mu zatřepala kozí bradka. Usmála jsem se a následovala jsem Haydena.

Opravdu jsem myslela, že "není to daleko" znamená deset minut cesty… Ale byla to další hodina cesty. Zatracení Elfové! Honilo se mi v hlavě, že jsem si ani nevšimla, že už jsme tam. Naskytl se mi nevídaný pohled na bránu do říše. Byly to obyčejné dva sloupy, ale ihned po vyslovení tajného hesla se nám naskytl pohled na velkolepé zářící dveře. Bránu hlídalo snad dvacet Elfů. Většinou, v době neválčení, u brány stálo jen pět, ale je vidět, že situace je opravdu špatná. Všichni jsme se uklonili sobě navzájem a nakonec se brána otevřela. Ten pohled, který se mi naskytl, byl úplně stejný, jak jsem si ho pamatovala. Nic se nezměnilo. Zhluboka jsem se nadechla a nasála nádhernou vůni květin. Jeff byl také okouzlen. Najednou ke mně přiběhla dívka. "Aino!" zakřičela na mě a vrhla se mi do náruče. Zírala jsem na ni překvapeně, neschopna slov. Jeff vypadal stejně jako já. "Aino! Ty ses vrátila! Věděla jsem, že přijdeš!" mumlala mi do oblečení.

Po chvilce se odtáhla a zadívala se mi do očí. Neměla jsem tušení, kdo to může vlastně být…Lóta! Vyskočilo mi do mysli. Ano! Je to ona, ty oči. Modřenkové oči! Ihned jsem si ji přitáhla do náruče a pohladila ji po zlatavých vlasech. "Lóta, moje malá Lóta…" zamumlala jsem. Odtáhla se ode mě. "Už nejsem malá, už je mi čtrnáct let!" řekla mi hrdě. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po tváři. "Ano, máš pravdu, vyrostla jsi do krásy." řekla jsem jí. Začervenala se pod mými slovy. Podívala jsem se na Jeffa. "Ehm, tohle je můj kamarád Jeff." představila jsem jí Jeffa. Ten se ihned uklonil a řekl: "Je mi potěšením, poznat Aininu krásnou přítelkyni." Lóta se pod jeho slovy opět začervenala, až vypadala jak květy vlčího máku. Vyrušil nás hlas Haydena. "Královna vás očekává." řekl s vážným výrazem. Povzdechla jsem si. Královna Ettelwen. Moje nevlastní matka. Lóta mi stiskla ruku a ustoupila ode mě. "Budu na tebe čekat, musíme si toho tolik co vyprávět." řekla mi. Přikývla jsem a odpověděla: "Potom si tě najdu." Lóta odešla a já se zaměřila na Haydena. "Můžeme jít." řekla jsem mu.

"Pojď, Jeffe." houkla jsem na Jeffa, ale Haydn mě zastavil. "On ne. Jen ty, sama." řekl mi. Koukala jsem na něj nevěřícně. "Fajn." zavrčela jsem. Otočila jsem se na Jeffa. "Uvidíme se potom." řekla jsem mu. Ten mi stiskl rameno na povzbuzení. "Hodně štěstí." popřál mi a ustoupil z cesty. Následovala jsem Haydena. Vedl mě podél řeky, kde si hrály děti. Jakmile mě spatřily, zastavily se. Jejich očka zářila zvědavostí po tom, kdo jsem. Usmála jsem se a zamávala jim. Rozpačitě začaly utíkat domů. Přešla jsem to. Sledovala jsem Haydena. Byl tolik podobný našemu otci. A zároveň my, jsme byli tak odlišní. Já a moje černé vlasy, které ve slunečním světle dávaly odlesky do fialova, po matce. Obličej jsem měla také po matce, ale když se jednalo o oči… Oči jsme měli oba po otci. Blyštivě zelené oči, které se propalovaly do kůže při pohledu na ně. Postavu jsem samozřejmě zdědila také po matce, nebyla jsem tak vychrtlá jako elfové. Měla jsem tak akorát tvary, které mě spíše přivlastňovaly k čarodějnické krvi, než elfí.

Z mého přemýšlení mě vrthl Haydn. "Jsme tu. Teď už můžeš jít sama." řekl mi a ukázal na kamenné schody, které se plazily na vrchol kopce. Přikývla jsem a nadechla se vzduchu, který se mi už nedostával. Šla jsem po schodech a stoupala jsem výš a výš. Okolo mě poskakovala zvířátka, a nejen ta, ale i různé bytosti světla. Okolo mě proplulo malé stvoření, připomínající světlušku. Zastavila jsem se a podívala se na ni. Ano. Byla to světluška. Ani jsem si neuvědomila, že už je skoro večer. Zadívala jsem se skrze otvory v korunách stromů. Slunce skoro zapadlo. Noční bytosti mě vítají. Znovu jsem se zadívala na tu světlušku. Ta mě pozorovala přímo se zaujetím. Najednou se objevily další a další, až mě skoro zahalily. Sledovala jsem je s rozšířenými zorničkami. V tu chvíli se mi zastavil dech. Ony… ony se mi poklonily! Všechny světlušky se postupně poklonily. Poklona od bytostí světla znamená požehnání. "Děkuji." zašeptala jsem a uklonila se jim taky. Jakmile zmizely, přede mnou se rozprostřel prostor s malou kaplí. A uprostřed stála královna Ettelwen. "Vítej doma, Aino. Dcero Eruwenova." nesl se vzduchem její hlas. Ano… Domov.

Uklonila jsem se a čekala na pokyn. Královna lehce hnula rukou, čímž mi naznačila, abych se k ní připojila. "Vím, proč jsi tady." řekla mi, když jsem si k ní přisedla. "A jaká je Vaše odpověď?" zeptala jsem se jí. Ettelweniny pronikavé oči se vpily do mích. "Jsi tak podobná svému otci, vždy odhodlaná chránit to, co je ti blízké." řekla mi místo odpovědi. Pod jejími slovy jsem se nervózně ošila. Vždycky jsem si spíš myslela, že se chováním podobám své matce, ne otci. Elfímu otci…"Pověz mi, dcero Eruwenova, jak chceš tuto válku ukončit?" zeptala se mě. "J-já…" nenacházelo se mi slov. "Já chci zničit Baltazara. Ale nejdříve musíme skončit válku mezi říšemi, pokud se říše usmíří a spojí, máme šanci ho porazit." řekla jsem s odhodláním v hlase.

Ettelwen mě zkoumavě pozorovala. "I Vy musíte zastavit tu válku, válku mezi říší Víl a Vaší říší." řekla jsem a doufala, že jsem ji nějak neurazila. Ettelwen se zablyštily oči. "Říše Víl ukradla náš klenot, měsíční kámen, který zajišťoval neviditelnou ochranu naší říše. Neukončíme válku, dokud ho nezískáme zpátky." řekla pevným hlasem. Nadechla jsem se k protestu, ale Ettelwen mě přerušila. "Můžeš odejít, odpovědí na tvé otázky se ti dostalo." řekla mi. Zachmuřila jsem se, ale už jsem nic neřekla. "Děkuji Vám za Váš čas." řekla jsem jí, uklonila se a postavila k odchodu. Ettelwen jen tiše seděla. Odešla jsem a ani se neohlédla. Fajn… Takže musím jednat s říší Víl a dostat měsíční kámen zpět do říše Elfů. To zní jako ohromná zábava. To už mě ale tma zahalila.


Když jsem sešla po schodech dolů, čekal na mě Haydn. Když viděl můj výraz, ušklíbl se. "Mohla sis ušetřit to ponížení, dal bych ti odpovědi na tvé otázky též." řekl mi. "Nech si řeči na koledu." zavrčela jsem a odvrátila se od něj k odchodu. "Aino." zavolal na mě. Neotočila jsem se, šla jsem dál. "Můžu ti pomoct." srovnal se mnou krok. "Nech mě být, jak TY mi můžeš pomoci?!" odfrkla jsem si. "Je to prosté. Vydám se s tebou najít měsíční kámen." odpověděl mi. Zastavila jsem se. Takového jsem ho neznala. "Co? Co jsi to řekl?" nechápavě jsem se na něj podívala. Haydn se mi zadíval do očí a znovu mi řekl: "Vydám se s tebou získat měsíční kámen zpátky." Najednou jsem měla pocit, že nejsme zas tak odlišní. Že je to opravdu přeci jen můj bratr…
 

Hero's Journey- Fantasy story

22. ledna 2016 v 21:45 | Nina |  Povídky

Ψ
1
Už jsem vám říkala, že nemám ráda, když se na mě křičí? Ne? Tak teď to říkám...
Seděla jsem na kameni, který byl na okraji divoké řeky, a hádala jsem se se svým kamarádem Jeffem. Jeff je satyr, a ti někdy můžou lézt pěkně na nervi. "Hele, podívej se. Nemám nálada tu diskutovat o tom, že jsem to zpackala...Nemusíš mi to servírovat pod nos pořád...Prostě se to stalo. Tečka. Můžeme se pohnout dál, takový je život." řekla jsem mu naštvaně a hodila kamenem do vody. S tichým žblunknutím se ponořil do té divoké a temné řeky. Jeff si založil ruce na prsou. "Prostě se to stalo? Aino...vzpamatuj se. Patříš mezi prvotřídní čarodějky, to že jsi to pokazila ti může zničit kariéru!" řekl mi s opovržením v hlase.

Trhla jsem sebou. Kariéra. Pff...na tu se v této době už nikdo neohlíží. "Jsme ve válce, a ty mi tu budeš říkat o kariéře. Na tu teď všichni dlabou! Nikoho nezajímá, že máš diplom z Čarodějnický školy nebo, že jsi vystudoval Prvotřídní čarodějnickou školu v Hearthrow! Teď tu jde jen o to, stále dýchat. Všechny světy jsou ve válce...říše Víl, říše Elfů, říše Čarodějů..." rychle jsem vstala a narovnala se, až mi spadly mé černé vlasy do očí. Jeff už nic neřekl, jen se na mě pronikavě díval. Věděl, že mám pravdu. A to, že jsem zpackala jeden úkol není konec světa. Jenže, pravdou bylo, že mě to štvalo. Nikdy jsem nechtěla nechávat nedodělanou práci. A hlavně, když šlo o démona...

Jeff se mě jemně dotkl mého ramene, až jsem sebou škubla. "Aino...je mi to líto. Neměl jsem ti říkat takové věci, nebyla to tvoje vina, měl jsem dávat na něj větší pozor, a..." v půlce věty jsem ho utnula. "Ne...rozhodně to nebyla tvoje vina, všechno beru na sebe, měla jsem být pozornější." řekla jsem a stiskla mu rameno. Jeff se na mě usmál. Zvedla jsem tašku, která mu ležela u noh a podívala jsem se do dálky, protože jsem uslyšela zapraskání větví. "Dobře, takže se vydáme na Východ? Říše Elfů? Neb radši říš..." než stihl dokončit svoji větu, zastavila jsem ho. "Pšt...někdo tu s námi je." řekla jsem co nejtišeji, aby to ale uslyšel. Jeff se pomalu otočil a podíval se stejným směrem jako já. Rychle jsem položila tašku zpátky na zem a vytáhla svůj meč.

Než jsem ale stihla zareagovat, proletěl okolo mě šíp, a jen tak mě minul. "Schovej se za strom!" zakřičela jsem na Jeffa a snažila se vyhnout dalším a dalším. Jeden šíp mě ale zasáhl do nohy, a já se svalila na zem za velký vyvrácený strom. "Sakra!" zaklela jsem a snažila se vytáhnout šíp z nohy. Použila jsem kouzlo, které mi mělo vytáhnout šíp z nohy. Bohužel kouzlo ale neovlivnilo bolest, která poté následovala. "Do prkenný hůlky!" zafuněla jsem. A uzdravila si zranění. "Kdo jsi a co po nás chceš?!" zakřičela jsem, když se mi podařilo vrátit se zpět na nohy. "Jste tu, abyste zabili naši královnu! Musíte zemřít!" řekl ten útočník. Přišlo mi jako by to říkal někde z korun stromů. Přemýšlela jsem, kdo to může být. Kdo umí lézt po stromech, no...spousta bytostí to umí...

A pak mě to trklo. Elfové! "Hej, Elfe! Nejsme tu, abychom někoho vraždili! Jdeme z bitvy u Křížků! Musíš mi věřit! Mé jméno je Aina, Aina z rodu Belwelchů!" Šípy okamžitě ustaly. Podívala jsem se na Jeffa, který vypadal, že vypustí duši. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se ho. Přikývl. Najednou jsem na sobě ucítila pohled. Podívala jsem se do koruny stromů, odkud na mě zhlížel elf se stříbrnými vlasy. Usmíval se. Ihned jsem věděla o koho jde, podle jeho zelených pronikavých očí. Mích očí. Ano. Byl to Haydn. Princ Haydn. Syn Elfí královny Ettelwen. "Opět se shledáváme, dcero Eruwenova." ušklíbl se a mě přeběhl mráz po zádech. Řekl jméno svého otce...a mého. Můj nevlastní bratr...

Elegantně seskočil ze stromu, přesně vedle mé tašky. Ihned mu do obličeje zabloudilo pár stříbrných vlasů, ale rychle si je zastrčil za uši, čím se mi naskytl pohled na jeho špičaté elfí uši. Přesně jako moje...Rychle jsem zahnala potřebu si sáhnout na své uši a probodla Haydena pohledem. "Příště, když mě budeš chtít přivítat, stačilo by říct něco jako, "ahoj"..." řekla jsem mu vyčítavě a popadla jsem tašku ze země. Haydn se jen ušklíbl a podíval se na Jeffa. "Pořád trávíš čas s tímhle stvořením?" řekl a shlédl ho od hlavy až k patě. Ten se nervózně ošil. "Hele, važ slova, Jeff je můj nejlepší kamarád, takže takhle o něm už nikdy nemluv!" naštvala jsem se a přehodila si tašku přes ramena.

Haydn jen pokrčil rameny a ladně přešel ke mně. "Ach...sestro má...To ty bys měla vážit slov, které patří budoucímu králi Elfí říše." Zamračila jsem se, ale než jsem stačila něco říct, Jeff promluvit. "Cože? Setra? Ta jako, že?...Počkat jak je to vůbec možný??!" dožadoval se vysvětlení ubohý nechápavý Jeff. Povzdechla jsem si. "Jsem napůl čarodějka a napůl elfka...moje matka je čarodějka a můj otec..." polkla jsem. "Můj otec byl elfí král Eruwen." zakončila jsem svoje vyprávění. Jeffovi spadla ústa. Zatahal si za svoji kozí bradku a přešlápl na kopýtkách. "Nikdy jsi mi nic neřekla..." vyčetl mi. Opět jsem si povzdechla. Jo, neřekla jsem mu pravdu, protože jsem té pravdě sama nechtěla věřit. "Jak to, že nemáš elfí uši?" zeptal se mě Jeff překvapeně.

Haydn nás jen sledoval s pobaveným výrazem. Zašklebila jsem se na něj a odhrnula si vlasy z ucha. Rázem jsem měla zvláštní pocit...jako...jako by mě sama příroda volala. Jakmile jsem usoudila, že podívané bylo už dost, schovala jsem ucho znovu pod vlasy. Jeff na mě zíral s úžasem, který mu plál z očí. Pak se najednou přesunul blíž a zadíval se mi do očí. "Ach! Ty oči!" zalapal po dechu a podíval se na Haydena. "Tak tohle je opravdu pozoruhodné!" řekl Jeff úžasle. Protočila jsem očima a šťouchla ho do boku. "Na tom není nic úžasného..." řekla jsem mu a otočila se na Haydena. "A teď...teď mi řekni, proč jsi pořád ještě tu." zeptala jsem se ho. Stočil na mě svůj vážný pohled. "Jdete se mnou." odpověděl mi.


"Brzdi...nikam s tebou rozhodně nejdu..." zaprotestovala jsem, ale Jeff mě zarazil. "Aino, právě proto jsme tu...jsme na cestě tam." řekl mi. Zachmuřila jsem se. Měl pravdu. Museli jsme tam, a poté do říše víl. Musíme se spojit. A konečně porazit démona Baltazara. Povzdechla jsem si. "Fajn, vezmi nás do své říše..." zamumlala jsem znechuceně a podívala se na Haydena. Ten se pobaveně ušklíbl, jako by si užíval podívané na nás. "Následujte mne..." řekl, ladně se otočil a zamířil hlouběji do lesa. Nadechla jsem se a podívala se na Jeffa, který mi svůj pohled oplatit. Fajn...mířím do svého druhého domova, bezva...

Anketa

1. ledna 2014 v 22:49 | Nina |  Článečky
Děkuji za odpovědi :)
 


Obraz Doriana

12. prosince 2013 v 17:18 | Nina |  Povídky
Přemýšlela jsem, jaké by to asi bylo setkat se tváří v tvář jemu. Dorianu Grayovi. Krásnému, dříve naivnímu Dorianovi, lamači dívčích srdcí. Byl by pořád tak krásný jako dřív? Byl by vůbec naživu?
S těmito myšlenkami jsem zavřela knihu Obraz Doriana Graye a rozhodla se jít podívat na půdu, kde prababička schovává přesně takhle úžasně čtivé knihy od "zakázaných autorů". Když jsem otevřela těžké dveře vedoucí sloupkem úzkých schodů na půdu, měla jsem pocit jako by na mě někdo tichounce volal. Otočila jsem se, ale nikoho jsem nezaregistrovala. Trochu vyděšeně, ale jen trochu, jelikož nejsem takový strašpytel, jsem zavolala do prázdna: "Haló?! Je tam někdo?!". Nikdo ani nic se neozvalo. Plácla jsem se přes čelo a se smíchem jsem si řekla: "Jsi blázen...". Pomalu jsem se vydala po schodech nahoru.

Když jsem se došplhala až na poslední schod, tak jsem měla pocit, že snad vypustím duši. Pomalu jsem se začala vzpamatovávat a jakmile jsem mohla zas normálně dýchat, tak jsem se rozhlédla po půdě. Půda ale nevypadala jako půda, byl to spíše starý malý pokoj a vikýřem. Všude se válely snítky papírů a oblečení. Pokoj byl obléhán ze všech stran starými almarami, které vypadaly, že se každou chvílí zhroutí na zem. Začala jsem se přehrabovat různými starožitnostmi. A v tu chvíli jsem ho našla.

Byl schovaný za jednou ze starých almar, zabalen do jemného plátna. Opatrně jsem ho vzala a odnesla na světlo, které sem prosakovalo skrz vikýř. Nadechla jsem se a rychlým pohybem strhla z něj plátno. Na chvíli jsem nic neviděla, jelikož mě oslepil husté mračno prachu, který se usadil za ta léta na plátně. Když prach zmizel, a já se mohla podívat na obraz, myslela jsem si, že snad sním.

Na obraze byl Dorian Graye! Zamrkala jsem úžasem. Najednou se za mnou ozval melodický hlas. "Tehdy jsem byl ještě naivní malé dětsko..."řekla ta osoba. Leknutím jsem zakopla o svoji vlastní nohu a řítila jsem se k zemi. Zavřela jsem oči a očekávala bolestný pád, který se naštěstí nekonal. Ta osoba se rychlostí blesku dostala až ke mně a chytla mě za pas, až jsem se ocitla v její náručí.

V té chvíli jsem se otevřela oči a podívala se konečně na toho člověka, který mě zachránil. Strnula jsem, neschopna jakéhokoliv pohybu, jelikož jsem se dívala na člověka z obrazu. Na samotného Doriana. Musela jsem se tvářit buď vyděšeně či jako blbec, protože mě poté ihned postavil na zem. Zůstala jsem na něj civět. Začal se smát na celé kolo. "Udivujeme jak se lidé za tu dobu změnili!"sdělil mi mezi smíchem. To už jsem se zmohla na slovo: "Cože?!". A pak jsem si uvědomila, o čem to vlastně hovořil. "Jak to, že ty..."zakoktala jsem a ukázala na obraz.

Podíval se na mě a zároveň na obraz a promluvil: "Ano...tohle jsem já.". "Musím uznat, že Basilovi se velmi povedl." "Je to má věrná kopie...." Přešel k obrazu a pomalu přejel svými dlouhými prsty přes rám obrazu. Koulela jsem na něj očima a pak jsem ze sebe vydala větu: "Já sním a nebo je to skutečnost?" Ohlédl se za mnou a usmál se. "Co by jsi brala více, hm?"řekl mi medovým hlasem.

Zasmála jsem se. "Brala bych tu druhou možnost."řekla jsem mu. Usmál se a přešel ke mně blíž. Vzal mi pramen mích vlasů a schoval mi jej za ucho. "Nikdy se neměň...zůstaň napořád taková jaká jsi.". "Neudělej stejnou chybu jako já...." Pak mi vzal obličej do dlaní a zadíval se mi do očí. Hltala jsem každý jeho pohled a pořád jsem si připadala prázdná. Začal se sklánět k polibku a když už se naše rty skoro dotýkali a já zavřela oči, tak Dorian zmizel a spolu s ním i polibek.


Stála jsem tak jako dub a pusu měla našpulenou jak kapr o Vánocích. "Ach jo...!" povzdechla jsem si. Vzala jsem do ruky plátno a znovu jím obraz přikryla. Obraz jsem vrátila na stejné místo, kde jsem ho našla. Otočila jsem se a razila jsem si to ke schodům. U schodů jsem se otočila a naposledy se zahleděla na místo, kde byl schován Obraz Doriana Graye. "Někdy příště..."zašeptala jsem do prázdna pokoje a odešla.

Exo

18. září 2013 v 15:35 | Nina |  Článečky
Nedávno jsem začala, díky své kamarádce, poslouchat K-POP. Což je vlastně hudební žánr pocházející z Jižní Koreje. Absorboval do sebe prvky taneční hudby, elektropopu, hiphopu a dnešního r´n´b.

Já a má druhá literární polovička

2. září 2013 v 21:43 | Nina |  Povídky
Můj literární příspěvek do soutěže: literární hrdina- Dimitri Belikov
kniha- Vampýrská akademie ( Richelle Mead )

-Já a má druhá literární polovička-

Byl podzimní večer a já se procházela okolo staré, již dávno zavřené školy. Její mohutná, vzácně vypracovaná železná vrata jako by mě volala. Zastavila jsem se a otočila se. Nikdo nikde. Přesto jsem se vydala k nim. Se hlučným skřípotem se mi je podařilo otevřít. Najednou se vrata sama otevřela a já zjistila, že na nádvoří už nejsem sama...
Okolo mě proudily davy lidí. Měli příliš světlou pleť a já si uvědomila, že některé z nich znám...jen si vzpomenout odkud je znám..."O můj bože..." skoro jsem vykřikla. Tam v rohu...to to je přece Lissa Dragomirová! "Páni!" prohlásila jsem úžasle. A pak jsem ho uviděla- Dimitrije Belikova- tmavý dlouhý plášť vlál za ním a jeho dlouhé vlasy se vířily okolo něj, a nakonec jeho tmavé oči, ve kterých by se každá dívka utopila...a to s radostí. Zamžikala jsem, když jsem zjistila, že stojí už vedle mě a usmívá se na mě tím svým sexy usměvem, který tak zbožnuje Rose...
Počkat?! To je jako bych byla přímo v knize a zažívala to co prožívala Rose Hathawayová. Ale já nejsem ona. Já jsem já. A jmenuji se Anna... Oplatila jsem mu úsměv. "Za pět minut v tělocvičně." řekl mi a pomalu šel zpět k budově školy. Nechápavě jsem se na něj dívala jako totální blbec. Ještě se pak otočil a zavolal na mě: "A nezpozdi se...jinak budeš mít kolečka běhání navíc." Cože?! řvalo mi v hlavě. Pak jsem se ale dala rychle do pohybu. Takže to není jen sen...jsem skutečně zde a s ním! Do tělocvičny jsem přišla přesně a ani jsem nezabloudila. A on tam byl...opíral se o stěnu a čekal na mě. Rychle jsem se šla převlíct. Když jsem se vrátila už na mě čekal.
"Dneska tě naučím sebeobranu, která je hodně potřebná." zdělil mi. "Fajn!" odpověděla jsem mu a pak se zamyslela...Fakt zním jako Rose. Dal mi povel abych udělala první výpad a já ihned vyrazila. Pěst...rychlý uhýbný manévr...ááá..buch! Najednou jsem se ocitla přišpendlená na zemi a nade mnou se skláněl Dimitrij. "Jsi rychlá a silná." zašeptal mi. "Ale ne tak jako ty." odpověděla jsem mu. Najednou se začal pomalu naklánět k polibku. Mé srdce zplašeně tlouklo.
Když už jsme se málem políbili...tak jsem se probrala. Stála jsem u vrat staré školy a dívala se někam do neznáma. Dotkla jsem se rukou svých rtů a zhluboka se nadechla..."I tak to bylo jako kdybych tam byla.!" zašeptala jsem do větru.



Všichni za všechny a jeden za jednoho aneb Kočičí ródeo

30. března 2013 v 18:00 | Nina |  Povídky
Byl jednou jeden kocour, však jak určitě víte, tento kocour nebyl jen tak obyčejným kocourem, jak bývá zvykem. Tento koucour měl pušku a kalhoty a jmenoval se Big-Bang. Kocour Big-Bang se narodil nedaleko vesničky Chon-way, která leží nedaleko hor Twings v zemi nazývané Chinous. Bohužel Big-Bang nikdy nepoznal svého otce jelikož, jak se říká: "Kocour je kocour, tělem i duší." Jeho matka Minda byla původem z Runska, země sousedící s zemí Chinous.
Big-Bang nebylo jméno našeho kocoura z příběhu, který vám chci vyprávět. Jeho jméno znělo vtipněji. Jmenoval se Schrab (vyslovující se jako [Srab]). Jméno Big-Bang dostal při přestřelce v baru u Hubenýho Mnicha. Ten den zachránil život malému kotěti jménem Jachk. Od té doby jsou partáci na devět životů a kočičí smrt. Jachk a Big-Bang spolu prožívali mnohá dobrodružství. To bylo malému Big-Bangovi 9 měsíců a 5 dní a Jachkovi 8 měsíců a 4 dny.
Příběh, který vám nyní budu vyprávět se stal o 2 roky později, v hlavním městě Jong-Ching. Právě nastaly oslavy Kočičího krále Ninga, které se dějí každý rok. Oslavy trvají přesně 5 dní 5 nocí, každý den 5 hodin a 5 minut.

Angelic hunger

28. března 2013 v 22:22 | Nina |  Povídky
Kapitola 1. Zrození
Andělé, poslové světla, ochránci lidí. To vše jsem já. Byla jsem zrozena na konání dobra. Nikdo mi nikdy neřekl co mám doopravdy dělat. Proto mě do ničeho nepouštěli. Byla jsem taková černá ovce rodiny.
Pojmenovali mě prý náhodně, když jsem jako první slůvko vyslovila jméno anděla lásky Theliela tak zamotaně, že jsem jen vyslovila Thela. Proto od té doby mě nenazvou jinak než Thela.
Andělé dostávají do vínku nějaký dar, který jim později ukáže co je jejich posláním. Všichni již zjistili, co je jejich posláním, samozřejmě až na mě. Každý anděl si ze mě děla legraci, že já budu anděl uklízečka. Doufám, že se to nestane. To bych se radši stala padlým andělem než snášet pomluvy. Mladí andělé bývají trochu více posměvační než moudří dospělý.
Jednou se to, ale změnilo. Archanděl Rafael si nás všechny zavolal a oznámil nám, že odcházíme na zaučenou na Zem. Všichni byli u vytržení, až na mě. Jelikož ještě nevím co je mím posláním, je tento úkol pro mě přítěží. Rafael si mě odvedl stranou a řekl mi: "Nebuď z toho skleslá, vždyť to může být to nejlepší co tě kdy potkalo. Snad tam najdeš to co je tvým andělským úkolem." "Nejsem si tak jistá...ani nevím co přesně mám tam na Zemi dělat. Jsem na všechno hrozně nešikovná, co když tam něco způsobím a vy...vy mě pošlete do pekla." řekla jsem zmateně a frustrovaně. "Thelo...každý má nějaké poslaní, nějaký úkol, který ti otevře oči."řekl mi s úsměvem. "Dobře...budu se tím řídit. Prostě budu čekat na znamení." ukončila jsem náš rozhovor. Usmál se na mě a pokynul, abych se už šla připravit. Kývla jsem na něj a zamávala mu. Odešla jsem na místo tzv. odletu. Všichni už tam stáli a čekali na našeho instruktora, který nám řekne vše co máme a co nemáme dělat na Zemi. Jak jsem předpokládala přišel sám Bagdial, který na nás nižší anděli dohlížel. Všichni okamžitě ztichli a s očekáváním se na něj dívali. Musela jsem se nad tím v duchu usmát. Jak typické. Nedočkavost mladých andělů. Myslím, že jsem jediná kdo to tak necítí. Každý to o mě tvrdí, že jsem jiná někdy i hůř, že jsem divná. Ostatní jsou mi ukradení. Od malička poslouchám jejich urážky. Takže jsem si už na to zvykla a nechávám to plavat.
Bagdial nám řekl vše, co už jsem slyšela od Rafaela. Pak už jen dodal: "Teď už vše víte a můžete konečně letět." Zamyslela jsem se nad nějakou blbostí, takže jako obvykle jsem tam zůstala jako poslední. Bagdial na mě zavolal a tím mě vytrh z mého myšlení. "Thelo! Na co ještě čekáš?! Základní výcvik v letání si absolvovala už před lety! " vyčetl mi Bagdial. "Samozřejmě... promiňte...už letím." odpověděla jsem zmateně a odletěla vstříc novému údělu na Zemi. Křídla...tak dlouho už jsem neletěla. Vždycky mě to uklidnilo a taky mě to dostalo ven z chmurných myšlenek. Blížila jsem se k Zemi a viděla jak ostatní přistávají. Každý jinde. Rozmistovali se tak jak každý chtěl a cítil, že to místo je jeho úkolem. Já nic necítila a ani jsem nevěděla kam mám letět. A proto jsem zavřela oči a rozhlídla se do neznáma. Můj pohled padl na stát jménem USA. Rozletěla jsem se tím směrem a doufala, že doletím na nějaké normální místo. Přistála jsem ve městě jménem Seattle. Vypadalo normálně tak jak jsem očekávala. Když jsem byla malý anděl, tak nám andělští učitelé ukazovali obrazy ze Země, jak žijí a jak mluví. Vše jsme si měli zapamatovávat. Vždycky se mi líbil právě tento stát. Ani nevím proč...Je to něco co ještě neznám a nerozumím tomu.
Seattle byl celý zahalený do jemné noční atmosféry. Ačkoliv vše bylo ozářeno všelijákými blikajícími hvězdami. Zřejmě aby nikdo v noci nezabloudil. Když jsem konečně dosáhla země, urychleně jsem skryla své křídla před zraky lidí. Lidé...jsou všude. Na střechách, v budovách, v ulicích a dokonce někteří i létají po nebi v divných strojích...myslím, že je náš učitel nazýval stroje. "Alespoň něco jsem si zapamatovala..." pomyslela jsem si škodolibě. Přemýšlela jsem, kde budu přežívat a ukrývat se. Bezmyšlenkovitě jsem šla poloprázdnou ulicí až jsem narazila na opuštěný dům. Zastavila jsem se a celý jsem si ho prohlédla. "Ano..." pomyslela jsem si. "Tohle bude můj nový domov!" pronesla jsem nahlas.

Kapitola 2. Poznání
Potichu jsem otevřela staré polorozpadlé dvěře do domu. Když jsem vstoupila dovnitř, ohromil mě výhled, který se mi naskytnul. Dům byl jako by byl pouze na prohlížení. Vypadal jako by se ho nikdo nikdy nedotkl. Dům měl i druhé patro a já jsem se jej ihned šla prohlédnout. Schody byly v perfektním stavu. Prošla jsem malou chodbičkou až do pokoje na druhé straně daleko od schodů. A pak jsem něco uslyšela. Nezastavovala jsem se jelikož ještě nevím, co je to bát se. Jedním rychlým pohybem jsem otevřela dveře pokoje.
Na posteli ležela malá holčička v roztrhaných šatech a starší kluk v šatech ve stejném stavu jak holčička. Když jsem otevřela dveře, oba dva se rychle probudili a začali křičet. Zakryla jsem si uši a zakřičela: "Auu! To bolí!" Kluk přestal ječet a rukou umlčel i holčičku. Odkryla jsem si ruce z uší a pronesla: "Děkuju...to už je lepší!" Oba dva na mě koukaly jako vyjevení. Jako první se ozvala holčička: "Ty jsi anděl? A jdeš si pro nás?" Usmála jsem se na ní a odpověděla: "Jak jsi na to přišla?" Holčička chtěla něco říct ale klučina ji umlčel. "To není žádnej anděl! To je normální holka, ty trdlo!" Holčička se zamračila a řekla klukovi: "Já nejsem žádný trdlo!"
"Kdo jsi a co tu chceš? Vystrašila jsi nás! Tohle je naše útočiště!" řekl mi s kuráží kluk. Vřele jsem se usmála a odpověděla mu: "Já...já...já se jmenuji Thela. A hledám dům, kde bych mohla začít nový život." Uklonila jsem se. Kluk se na mě podíval divným výrazem a ihned poté se začal smát na celé kolo. Dívala jsem se na něj s údivem. Když se přestal smát, s vážným výrazem se na mě podíval a pověděl mi: "Máš nějaké peníze?" "Peníze? Co to je?" vyptávala jsem se. Oba dva se na mě podívali s pusema divně udělanýma...jako by říkali ooooo. "Děláš si z nás srandu?" vykřikl kluk. V klidu jsem mu řekla: "Co je to sranda?" !Tss...ty jsi snad úplnej blbec!"křikl na mě. Přestala jsem se usmívat. Cítila jsem něco...něco co mi bylo dodnes cizí. Bolest v srdci. Proč? To kvůli tomu malýmu klukovi? Bolest z jeho bolesti...trápení? Že bych konečně poznala něco nového...něco ze světa lidí?
Když bolest pomalu začala ustupovat a já se mohla opět zhluboaka nadechnout, tak jsem se láskyplně podívala na kluka a holčičku a zeptala se jich: "Jak pak se vlastně jmenujete?" Jako první mi odpověděla holčička: "Já jsem Lucy a tohle je můj bratr Michael!" Klučina ihned strčil do své sestřičky a pošeptal jí: "Jsi hloupá?! Vždyť může být ze sociálky! Zbalí nás a půjdeme zas tam odkud jsme utekli!" Holčička ihned upřela na mě vystrašené očka a drkotavě se mě zeptala: "Ty by jsi nám neublížila, že ne?! Protože andělé neubližují, ti pomáhají!" Kluk na mě upřel svůj zrak a já jim v klidu odpověděla: "Nikdy bych nikomu neublížila, slibuji nikomu nic nepovím."." A navíc ani nevím co je to sociálka..." zamyslela jsem se. Holčička seskočila z postele a přiběhla ke mně. Byla tak malička, že jsem si přidřepla, abych se jí dívala přímo do očí, jak nás to anděl Anachiel učil. Najednou se mi postesklo po mích křídlech. Holčička jako by mi přímo četla z hlavy, mi pošeptala: "Andělé mívají většinou křídla...kde máš ty křídla?". Hlavou mi ihned blýskla slova anděla zákonů Ahadiela: "Nikdy nesmíš před lidmi odkrýt svoji identitu...jinak tě stihne jeden z nejhorších trestů...peklo."

Hobit

2. ledna 2013 v 22:33 | Nina |  Článečky
Hobit, snad každému se vybaví trilogie Pán prstenů a maličcí hobitové Frodo, Sam, Pipin a Smíšek. Tato kniha, ale nevypráví znovu příběh o putování Froda.Vypráví příběh 60 let před výpravou Společenstva prstenu, příběh o mladém hobitu jménem Bilbo Pytlík, Gandalfovi a o trpaslících a jejich dobrodružstvím za záchranou domova trpaslíků a království Thórina Pavézy před zlým drakem Šmakem.

Koncert Marka Ztraceného s kapelou

22. října 2012 v 19:49 | Nina |  Článečky
Dne 20.10 v našem malém městečku se uskutečnil opravdu malý koncert Marka Ztraceného s kapelou.Předtím jsem nějak nemusela jeho písničky, samozřejmě ty nejznámější songy znám jako: Ztrácíš, Je to zlý, Levná instituce, Něco končí.Nyní jsem změla zcela názor na něj.Tak jak jsem si to užila na jeho koncertě jsem ještě nikdy nezažila.Byla to bomba!Zazpíval nám písničky z jeho nového, třetího alba V opilosti.Musím uznat opravdu nádherné, melodické písně s vtipnými názvy a texty, které pobaví!Doporučuji zakoupit jeho nové album, které má vyjít ve středu 24.10.2012.

Krásný den :)

Kam dál